Myšlenky o výchově

Dlouho jsem přemýšlel, jestli moje subjektivní názory na výchovu dětí patří na tento blog. Je snadné je odmítnout s tím, že každé dítě a situace jsou jiné a tudíž, že závěry, ke kterým svou vlastní zkušeností docházím jsou pro vetšinu čtenářů neupotřebitelné. Nakonec jsem se rozhodl napsat. I když karmu mi to nepřinese věřím, že se najde pár rodičů, kterým moje věty příjdou užitečné a dokáží něco z toho využít při výchově a zvládnutí vlastních dětí. Předesílám, že nemám patent na rozum, zatím jsem žádné dítě nevychoval a stále se to učím. Svoje názory dávám na pranýř a budu si vážit kritiky zkušenějších v diskusi.

V dřívějším článku jsem psal, jak je pro dospělého člověka důležité státi se rodičem, a jak velmi bolestným, život ničícím zážitkem je odtržení rodiče od možnosti svého potomka vychovávat či ho dokonce vídat. Zmiňuji to proto, že ztráta dítěte nebo uvědomění si této hrozby vede člověka k různým úvahám, nutí ho přemýšlet o výchově, životě a jeho smyslu, o obětování, o prioritách. Tak jsem to cítil a vnímal já. Obavy, ztráty, jsou asi kořením života. Třeba bych se bez nich obešel, ale je dost možné, že bych si pak nevážil úspěchů a zisků, nedokázal bych prožívat a můj život by byl ochuzen a nebyl bych tam, kde jsem. Svým způsobem jsem za toto lekci vděčný.
Nejsem ten tatínek, který chodí večer z práce domů, dá ženě pusu a je rád, když vidí děti čistit si zuby. Nejsem ani ten tatínek, který si bere děti na víkendy a chodí s nimi na zmrzlinu a do ZOO, než je bývalé ženě vrátí. Můj syn bude mít za pár dnů šest let a už více jak tři roky o něj s jeho matkou pečujeme formou střídavé péče. Střídáme se po týdnu od jeho necelých tří let. Nepovažuji se za hrdinu, střídavá péče je pohodlná i pro rodiče, dává jim možnost si odpočinout a na péči se druhý týden se připravit. Jsou jiní rodiče, většinou ženy, které naprosto samy zvládají dvě i tři děti. Osobně takových pár znám a patří jim můj obdiv. Nepíši to však jako propagaci střídavé péče, byť jsem jejím velkým zastáncem. Vede mne k tomu osobní zkušenost. Odpůrkyně střídavé péče teď jistě vyskočily ze židlí a už spisují, jak myslím jen na pohodlí rodičů a ne na obtíže, které střídavka přináší dítěti. Buďte klidné, jsem první, který myslí na dobro svého syna, vše jsem pečlivě zvážil a sleduji nejenom já, ale také lékařka, učitelky ve školce, OSPOD a celé okolí.. O to víc, že jsem byl kdysi účelově obviněn z týrání syna a ženy. Obvinění byla vyvrácena, každý dnes vidí, že syn je zdravý, šikovný a spokojený kluk, o kterého se dobře starám. Střídavá péče plní svůj účel navzdory tomu, že byla nařízena proti vůli ženy, která se s tím, že přišla o "svoje" dítě a na jeho výchovu má stále vliv jeho otec těžko smiřuje a střídavou péči moc neusnadňuje. Proto mi prosím o střídavé péči v diskusi nemluvte. Vím o ní své, protože ji žiji. Určitě jí však věnuji některý z dalších článků. Zmínil jsem svou situaci proto, abyste pochopili, že jsem o věcech výchovy velmi přemýšlel, protože jsem stál před řadou důležitých rozhodnutí. Že jsem se o syna nejen střídavě poslední roky sám staral, ale musel a stále do určité míry musím řešit také řadu jiných otázek. Například, jak se se synem šetrně odstěhovat z domu (kde je zvyklý) do malého bytu, aby to tam měl rád a nestýskalo se mu, jak mu ve skromných podmínkách vytvořit druhý domov. Jak ho postupně přivyknout na režim střídání. Jak zařídit, aby se střídavá péče nezvrhla v soutěž v uplácení dítěte, jak si zachovat a pěstovat přirozenou autoritu bez podrývání autority matky, jak se vypořádat s jejími manipulacemi dítěte proti mně a někdy přirozeně rozdílnými přístupy v některých otázkách výchovy. Jak včas rozpoznat snahu dítěte z někdy nedostatečné informovanosti odděleně žijících rodičů těžit a zneužívat jejich rivality. Jak vysvětlit dítěti neznalému hodnoty peněz, proč mu nemohu nebo nechci koupit drahé hračky a sladkosti, když jeho maminka mu je kupuje. Proč nemůžeme pod balkon zasadit strom a dát bazén, když maminka na zahradě může. Jak při střídání zařídit, aby cítil dva rovnocenné domovy, neměl pocit, že nikam nepatří, není méněcenný proto, že v jedné rodině jdou věci týden bez něho. Jak se vypořádát s někdy podezíravým a ponižujícím předpokladem okolí (nepíšu úřednic), že se o dítě nedokážu postarat proto, že neumím tak dobře žehlit a vařit, jako jeho matka.. Řeknu Vám, obíhat policejní stanice, vyvracet tvrzení o násilnictví, do toho řešit existenční záležitosti, řídít firmu a přitom být dobrým tatínkem je trochu na bednu a bylo by na další dlouhý článek popsat, jak přemýšlet a chovat se, abyste se nezbláznili. Zkráceně jen řeknu, že když nelpíte na majetku, milujete svoje dítě více než sebe, není problém překonat nepohodlí, které přinášejí ústupky. Dokážete  zapomenout na antipatie k bývalému partnerovi, na starosti, protože je bohatě předčí radost z vzájemné lásky, kterou si s dítětem budete dávat i brát. Vybudujete si vztah důvěry, při kterém se ještě více otevřete vy i dítě a mezi vámi tak bude ještě tryskat ještě více lásky.
Týden jsem byl se synem na stanovém táboře. Měsíc teď trávíme se synem střídavě s bývalou ženou měsíc v lázních. Čas srovnávání. Vidím rodiče, jejichž děti jsou sprosté, odmlouvají, nepomáhají a neposlouchají, vztekají se, vydírají pláčem, domáhají se. Vidím děti, které rodiče v jídelně krmí tak, že jim jídlo dávají pod stůl nebo je kolem stolu honí, protože nevydrží sedět v klidu. Vidím rodiče, kteří na děti křičí už od rána, nedokáží je pochválit, vidím rodiče, které hrozí dítěti kopřivou,  vidím děti, kteří si vztek vylévají na mladších sourozencích, ty pak s vyrážkou, děti, které se za celý den neusmějí, děti, které snad záměrně stále šišlají. Vidím bohužel rodiče a děti, mezi nimiž není tak silná vazba lásky a důvěry, ale nedůvěry a strachu. Můj syn není nejlepší ze všech, ale mezi takové děti většinou nepatří. Je bezproblémové dítě, i když i on má někdy slabé chvilky. Proč tomu tak je a co mohu ještě zlepšit?
Psal jsem dříve, co přinášejí děti rodičům. Ale co mají přinést rodiče dětem? Jak se mají rodiče ke svým dětem chovat? Moje rady závěrem jsou velmi stručné:
Povinnost rodiče je dítě učit a chránit. To přesně dítě očekává a potřebuje. Dítě nás ve svém očekávání miluje a věří, že ho nezklameme. Je to jeho investice, která nás zavazuje a dává nám sílu to dokázat. Dítě se učí samo hrou, my jsme jen jeho ochránce a průvodce. Žije ve svém světě fantazie, jako v bublině, která ho ochraňuje od vnějšího světa. My musíme dávat pozor, aby tato bublina předčasně nepraskla. Dítě do reality ze své fantazie procitá postupně. Chcete-li jinak, dítě potřebuje pohádky. Jimi se učí.  Nesmí procitnout do reality příliš brzy, dokud na to není připraveno. Dítě potřebuje prožít svoje dětství a užít si bezstarostné fantazie, protože je krásná. Z takového dětství vyroste duševně krásný člověk, potřebuje dostávat lásku, aby bylo schopno ji později i dávat. Chcete-li dítěti něco sdělit, komunikovat s ním, musíte vejít do jeho světa pohádek a fantazie. Vy se musíte přizpůsobit jeho světu, ono se tomu vašemu dospěláckému přizpůsobit ještě nedokáže. Jeho hodnoty a priority nejsou těmi vašimi. Musíte si umět hrát, žít vedle něho, být kromě ochránce i jeho kamarád. Musíte vytvořit stabilní prostředí klidu a jistoty, ke kterým se bude dítě rádo vracet a čerpat sílu do dalšího poznávání. Dítě potřebuje neuvěřitelně mnoho podnětů. Neposedné dítě má jen nedostatek podnětů. Vytvářejte mu stále nové. Pro učení pak musíte být příkladem. Dítě nemusí chtít tento příklad následovat, je zvědavé, bude zkoušet porušovat zákazy a překračovat hranice, které vytyčíte. Dávejte pozor, aby ty hranice byly stále na stejném místě. Neměňte podmínky, nenechejte svou náladu, aby se projevila na změně těchto pravidel. Buďte stále stejně přísní a nedělejte ústupky. Nezapomeňte však na schopnost pochopit a odpustit. Buďte spravedliví a trpěliví, věnujte se,  vysvětlujte, dejte prostor k nápravě, až pak spravedlivě trestejte. Trest musí být krátký, jasný, srozumitelný, zdůvodněný.  Nesmí se zvrhnout v psychickou válku. Jakmile pomine, je vše zase v pořádku.. Motivujte pozitivně, nevyhrožujte příliš a příliš netrestejte. Ujišťujte dítě o své lásce, i když mu občas dáte na zadek, neznamná to, že ho nemáte rádi. Nepodceňujte význam fyzického kontaktu, hlazení, nestyďte se za ně.

V dřívějším článku jsem psal, jak je pro dospělého člověka důležité státi se rodičem, a jak velmi bolestným, život ničícím zážitkem je odtržení rodiče od možnosti svého potomka vychovávat či ho dokonce vídat. Zmiňuji to proto, že ztráta dítěte nebo uvědomění si této hrozby vede člověka k různým úvahám, nutí ho přemýšlet o výchově, životě a jeho smyslu, o obětování, o prioritách. Tak jsem to cítil a vnímal já. Obavy, ztráty, jsou asi kořením života. Třeba bych se bez nich obešel, ale je dost možné, že bych si pak nevážil úspěchů a zisků, nedokázal bych prožívat a můj život by byl ochuzen a nebyl bych tam, kde jsem. Svým způsobem jsem za tuto lekci vděčný.

Nejsem ten tatínek, který chodí večer z práce domů, dá ženě pusu a je rád, když vidí děti čistit si zuby. Nejsem ani ten tatínek, který si bere děti na víkendy a chodí s nimi na zmrzlinu a do ZOO, než je bývalé ženě vrátí. Můj syn bude mít za pár dnů šest let a už více jak tři roky o něj s jeho matkou pečujeme formou střídavé péče. Střídáme se po týdnu od jeho necelých tří let. Nepovažuji se za hrdinu, střídavá péče je pohodlná i pro rodiče, dává jim možnost si odpočinout a na péči se druhý týden se připravit. Jsou jiní rodiče, většinou ženy, které naprosto samy zvládají dvě i tři děti. Osobně takových pár znám a patří jim můj obdiv. Nepíši to však jako propagaci střídavé péče, byť jsem jejím velkým zastáncem. Vede mne k tomu osobní zkušenost. Odpůrkyně střídavé péče teď jistě vyskočily ze židlí a už spisují, jak myslím jen na pohodlí rodičů a ne na obtíže, které střídavka přináší dítěti. Buďte klidné, jsem první, který myslí na dobro svého syna, vše jsem pečlivě zvážil a sleduji nejenom já, ale také lékařka, učitelky ve školce, OSPOD a celé okolí.. O to víc, že jsem byl kdysi účelově obviněn z týrání syna a ženy. Obvinění byla vyvrácena, každý dnes vidí, že syn je zdravý, šikovný a spokojený kluk, o kterého se dobře starám. Střídavá péče plní svůj účel navzdory tomu, že byla nařízena proti vůli ženy, která se s tím, že přišla o "svoje" dítě a na jeho výchovu má stále vliv jeho otec těžko smiřuje a střídavou péči moc neusnadňuje. Proto mi prosím o střídavé péči v diskusi nemluvte. Vím o ní své, protože ji žiji. Určitě jí však věnuji některý z dalších článků. Zmínil jsem svou situaci proto, abyste pochopili, že jsem o věcech výchovy velmi přemýšlel, protože jsem stál před řadou důležitých rozhodnutí. Že jsem se o syna nejen střídavě poslední roky sám staral, ale musel a stále do určité míry musím řešit také řadu jiných otázek. Například, jak se se synem šetrně odstěhovat z domu (kde je zvyklý) do malého bytu, aby to tam měl rád a nestýskalo se mu, jak mu ve skromných podmínkách vytvořit druhý domov. Jak ho postupně přivyknout na režim střídání. Jak zařídit, aby se střídavá péče nezvrhla v soutěž v uplácení dítěte, jak si zachovat a pěstovat přirozenou autoritu bez podrývání autority matky, jak se vypořádat s jejími manipulacemi dítěte proti mně a někdy přirozeně rozdílnými přístupy v některých otázkách výchovy. Jak včas rozpoznat snahu dítěte z někdy nedostatečné informovanosti odděleně žijících rodičů těžit a zneužívat jejich rivality. Jak vysvětlit dítěti neznalému hodnoty peněz, proč mu nemohu nebo nechci koupit drahé hračky a sladkosti, když jeho maminka mu je kupuje. Proč nemůžeme pod balkon zasadit strom a dát bazén, když maminka na zahradě může. Jak při střídání zařídit, aby cítil dva rovnocenné domovy, neměl pocit, že nikam nepatří, není méněcenný proto, že v jedné rodině jdou věci týden bez něho. Jak se vypořádát s někdy podezíravým a ponižujícím předpokladem okolí (nepíšu úřednic), že se o dítě nedokážu postarat proto, že neumím tak dobře žehlit a vařit, jako jeho matka.. Řeknu vám, obíhat policejní stanice, vyvracet tvrzení o násilnictví, do toho řešit existenční záležitosti, řídít firmu a přitom být dobrým tatínkem je trochu na bednu a bylo by na další dlouhý článek popsat, jak přemýšlet a chovat se, abyste se nezbláznili. Zkráceně jen řeknu, že když nelpíte na majetku, milujete svoje dítě více než sebe, není problém překonat nepohodlí, které přinášejí ústupky. Dokážete  zapomenout na antipatie k bývalému partnerovi, na starosti, protože je bohatě předčí radost z vzájemné lásky, kterou si s dítětem budete dávat i brát. Vybudujete si vztah důvěry, při kterém se ještě více otevřete vy i dítě a mezi vámi tak bude tryskat ještě více lásky.

Týden jsem byl se synem na stanovém táboře. Měsíc teď trávíme se synem střídavě s bývalou ženou v lázních. Čas srovnávání. Vidím rodiče, jejichž děti jsou sprosté, odmlouvají, nepomáhají a neposlouchají, vztekají se, vydírají pláčem, domáhají se. Vidím děti, které rodiče v jídelně krmí tak, že jim jídlo dávají pod stůl nebo je kolem stolu honí, protože nevydrží sedět v klidu. Vidím rodiče, kteří na děti křičí už od rána, nedokáží je pochválit, vidím rodiče, kteří hrozí dítěti kopřivou, děti, které si vztek vylévají na mladších sourozencích, ty pak bojují s vyrážkou, děti, které se za celý den neusmějí, které záměrně stále šišlají. V našem paneláku slýchám občas křik rodiče na dítě. Vidím bohužel rodiče a děti, mezi nimiž není tak silná vazba lásky a důvěry, ale nedůvěry a strachu. Můj syn není nejlepší ze všech, ale mezi takové děti většinou nepatří. Je bezproblémové dítě, i když i on má někdy slabé chvilky. Po školce se na mne těší, nic mi netají, dobrovolně a rád se mnou sdílí svoje radosti a starosti. Rodičovství mne změnilo i v tom, že mi vadí slyšet dětstký pláč. Mám potřebu i cizí dítě utišit, pomoci radou, účastí nebo pohlazením. Nezištně. Narážím na hranici lidské lhostejnosti, kde nestarat se o cizí záležitosti a děti se stalo normou. Jsem pro okolí podivínem. Co je normální?

Psal jsem dříve, co přinášejí děti rodičům. Ale co mají přinést rodiče dětem? Jak se mají rodiče ke svým dětem chovat? Moje rady závěrem jsou:

Povinnost rodiče je dítě učit a chránit. To přesně dítě očekává a potřebuje. Dítě nás ve svém očekávání miluje a věří, že ho nezklameme. Je to jeho investice, která nás zavazuje a dává nám sílu to dokázat. Dítě se učí samo hrou, my jsme jen jeho ochránce a průvodce. Žije ve svém světě fantazie, jako v bublině, která ho ochraňuje od vnějšího světa. My musíme dávat pozor, aby tato bublina předčasně nepraskla. Dítě do reality ze své fantazie procitá postupně. Chcete-li jinak, dítě potřebuje pohádky. Jimi se učí.  Nesmí procitnout do reality příliš brzy, dokud na to není připraveno. Dítě potřebuje prožít svoje dětství a užít si bezstarostné fantazie, protože je krásná. Z takového dětství vyroste duševně krásný člověk, potřebuje dostávat lásku, aby bylo schopno ji později i dávat. Chcete-li dítěti něco sdělit, komunikovat s ním, musíte vejít do jeho světa pohádek a fantazie. Vy se musíte přizpůsobit jeho světu, ono se tomu vašemu dospěláckému přizpůsobit ještě nedokáže. Jeho hodnoty a priority nejsou těmi vašimi. Musíte si umět hrát, žít vedle něho, být kromě ochránce i jeho kamarád. Musíte vytvořit stabilní prostředí klidu a jistoty, ke kterým se bude dítě rádo vracet a čerpat sílu do dalšího poznávání. Dítě potřebuje neuvěřitelně mnoho podnětů. Neposedné dítě má jen nedostatek podnětů. Vytvářejte mu stále nové. Pro učení pak musíte být příkladem. Dítě nemusí chtít tento příklad následovat, je zvědavé, bude zkoušet porušovat zákazy a překračovat hranice, které vytyčíte. Dávejte pozor, aby ty hranice byly stále na stejném místě. Neměňte podmínky, nenechejte svou náladu, aby se projevila na změně těchto pravidel. Buďte stále stejně přísní a nedělejte ústupky. Nezapomeňte však na schopnost pochopit a odpustit. Buďte spravedliví a trpěliví, věnujte se,  vysvětlujte, dejte prostor k nápravě, až pak spravedlivě trestejte. Trest musí být krátký, jasný, srozumitelný, zdůvodněný.  Nesmí se zvrhnout v psychickou válku. Jakmile pomine, je vše zase v pořádku.. Motivujte pozitivně, nevyhrožujte příliš a příliš netrestejte. Ujišťujte dítě o své lásce, i když mu občas dáte na zadek, neznamná to, že ho nemáte rádi. Nepodceňujte význam fyzického kontaktu, hlazení, nestyďte se za ně. Cítíte-li nenávist, zbavte se jí. Dítě to vycítí.

Buďte veselí, dětství je hrou, hra je radost, radost je smích a smích léčí. Na dítěti je upřímný smích to nejkrásnější. Děkuji za pozornost, vypil jsem dvě nealkoholická piva a snědl pizzu. V neděli jedu za synem na týden do lázní, těším se. Je těžké na něho nemyslet.