Jak donutit muže k zájmu o své děti?

Představte si, že jste žena, které po rozchodu zůstalo dítě v péči a velmi vám záleží na tom, aby o něj otec, se kterým již nežijete, projevoval zájem. Stýkal se s ním, brával si ho na výlety, účastnil se třídních schůzek. Jste rozumná a uvědomujete si, jak potřebný pro dítě kontakt s jeho otcem je. Chcete, aby i ono znalo svého otce a mělo k němu kladný vztah, pokud to jen trochu půjde. Jenže, ouha, otec nemá zájem. Co s tím? Jak postupovat? Jak  vzbudit či posílit v muži zájem o vlastí děti?

Vím, že je každý případ jiný, přesto si dovolím z pohledu odrostlého třicátníka a otce pár postřehů, možná námětů. Mnoho mužů se stane otcem v příliš mladém věku. Rodičovství, náhlý pocit zodpovědnosti a očekávání rodiny je vyleká. Možná je vyleká změna v rytmu života, na kterou nejsou připraveni nebo ochotni ji z pohodlnosti podstoupit. Možná na ně příliš tlačí z jejich pohledu "nervní fůrie", které to už doma samotné s dítětem přerůstá přes hlavu. Roli může hrát i zhoršení ekonomické situace. Vždyť s rodičovstvím jde ruku v ruce zvýšení výdajů za bydlení, jídlo, potřeby pro dítě. A pokud zůstane žena doma sama, musí peníze nosit muž. Musí nosit víc, než kdy dřív, protože si jeho žena třeba nepřipouští snižení životního standardu od doby, kdy žila sama a vydělávala. Navíc je muž i pod tlakem časovým. Žena a dítě jej potřebují doma, ne v práci.. Cítí to a je mezi dvěma kameny. Jak to zkloubit? Je to zátěžová situace, test vztahu, akcelerátor dospívání a zrání, motor k sebepoznání. Ne vždy tuto životní fázi účastníci zvládnou, utíkají se k alkoholu, podezírání, nevěře. Stres a napětí plodí další napětí. Lidé si ublíží, řeknou či udělají něco, co se nedá vrátit, zapomenout. Nedá?

Úplně nejsmutnější je modelový případ, když po rozchodu ani jeden z rodičů nemá zájem o tom, aby dítě v kontaktu s oběma rodiči zůstalo. Tady so toho moc udělat nedá. Naopak v situaci, kdy o dítě mají oba dva zájem, jen se nedokáží dohodnout, mělo by to být pro soud snadné a téměř automatické střídavou péči nařídit. I tomuto modelu se nyní věnovat nechci. V jiných mých článcích dostal prostor až až
Moji pozornost tentokrát zaujal další častý případ, kdy žena matka usiluje o to, aby se její bývalý partner zajímal o život jejich dítěte. Příliš často jsme totiž v naší společnosti svědky toho, že se nenávratně rozpadají vztahy nejen mezi rodiči, ale sekundárně i mezi rodiči a jejich dětmi. Děti kvůli sporům rodičů přicházejí o otce.
Představte si, že jste žena (může to být i naopak, ale statisticky je to většinou žena), které po rozchodu zůstalo dítě v péči a velmi vám záleží na tom, aby otec projevoval o dítě zájem, stýkal se s ním, brával si ho na výlety, účastnil se třídních schůzek. Jste rozumná a uvědomujete si, jak potřebný pro dítě kontakt s jeho otcem je. Chcete, aby i ono mělo tatínka přesto, že s vámi nežije. Jenže, ouha, otec nemá zájem. Co s tím? Jak postupovat? Jak  vzbudit či posílit v muži zájem o vlastí děti?
Vím, že je každý případ jiný, přesto si dovolím z pohledu odrostlého třicátníka a otce pár postřehů, možná námětů. Mnoho mužů se stane otci v příliš mladém věku. Rodičovství, náhlý pocit zodpovědnosti a očekávání rodiny je vyleká. Možná je vyleká změna v rytmu života, na kterou nejsou připraveni nebo ochotni ji z pohodlnosti podstoupit. Možná na ně příliš tlačí z jejich pohledu "nervní fůrie", které to už doma samotné s dítětem přerůstá přes hlavu. Roli může hrát i zhoršení ekonomické situace. Vždyť s rodičovstvím jde ruku v ruce zvýšení výdajů za bydlení, jídlo, potřeby pro dítě. A pokud zůstane žena doma sama, musí peníze nosit muž. Musí nosit víc, než kdy dřív, protože si jeho žena nepřipouští snižení životního standardu od doby, kdy žila sama a vydělávala. Navíc je muž i pod tlakem časovým. Žena a dítě jej potřebují doma, ne v práci.. Cítí to a je mezi dvěma kameny. Jak to zkloubit? Je to zátěžová situace, test vztahu, akcelerátor dospívání a zrání, motor k sebepoznání. Ne vždy tuto životní fázi účastníci zvládnou, utíkají se k alkoholu, podezírání, nevěře. Stres a napětí plodí další napětí. Lidé si ublíží, řeknou či udělají něco, co se nedá vrátit, zapomenout. Nedá?
Lze zapomenout na nepravosti a křivdy partnera? Je vůbec možné nespálit po tom všem k sobě mosty? Náš bývalý partner třeba není tak špatný. Třeba jen špatně zareagoval v těžké situaci, nezvládl to, přecenil se. Časem se mohou změnit podmínky i myšlení a chování lidí v nich. Co když časem sám pochopí, dozraje, zastydí se, bude se chtít vrátit a začne hledat cestu? Ne k vám, ale k dítěti. Proto je důležité dokázat udělat tlustou čáru, dát mu jasně najevo, že bude mít kdykoliv dveře k dítěti otevřené, bez výčitek a otázek.
Muž se rodičem nestává v okamžiku zápisu dítěte do občanského průkazu, ale postupně. Vazba otec-dítě začíná zpravidla, jako biologická (ale nemusí), postupně se utužuje společným prožíváním a osobním kontaktem. Pokuste se kontakt mezi otcem a dítětem zachovat. Třeba i jen kontakt pasivní. Posílejte otci informace, fotografie dítěte, ať vidí, jak roste, co dělá. I když muže  neodpovídá a nemá zájem. Stačí několikrát do roka. Napište mu, kdy jdete s dítětem k zápisu a nevyčítejte mu, když tam nepříjde. Pokud posílá výživné, informujte ho o tom, co jste za něj pro dítě pořídila, dejte mu možnost život dítěte aspoň trošku ovlivnit. Může to trvat roky, ale může to nakonec pomoci a stojí to zato.
V této souvislosti mne napadá nekonvenční postup. S nikým jsem ho zatím nekonzultoval, ale domnívám se, že je právně schůdný. Co tak se po vyčerpání všech možných prostředků obrátit na OSPOD, aby v zájmu dítěte nařídil otci návštěvu psychologa? Co tak soudně dosáhnout povinnosti otce se s dítětem stýkat, třeba i jen pouhou hodinu týdně či měsíčně pod dozorem psychologa či matky v neutrálním prostředí? Dokázal by muž v takové chvíli říci svému dítěti do očí, že o něj nemá zájem? Hrát by si spolu nemuseli. Ale tu hodinu by ve stejné místnosti otec s dítětě přežít prostě musel. Vnímám to, jako šanci, která nemůže nic pokazit. A kdo ví, třeba by se časem stal zázrak a na sví dítě by se zase začal těšit.

Lze zapomenout na nepravosti a křivdy partnera? Je vůbec možné nespálit po tom všem k sobě mosty? Náš bývalý partner třeba není tak špatný. Třeba jen špatně zareagoval v těžké situaci, nezvládl to, přecenil se. Časem se mohou změnit podmínky i myšlení a chování lidí v nich. Co když časem sám pochopí, dozraje, zastydí se, bude se chtít vrátit a začne hledat cestu? Ne k vám, ale k dítěti. Proto je důležité dokázat udělat tlustou čáru, dát mu jasně najevo, že bude mít kdykoliv dveře k dítěti otevřené, bez výčitek a otázek.

Muž se rodičem nestává v okamžiku zápisu dítěte do rodného listu, ale postupně. Vazba otec-dítě začíná zpravidla jako biologická (ale nemusí), postupně se utužuje společným prožíváním a osobním kontaktem. Pokuste se kontakt mezi otcem a dítětem zachovat. Třeba i jen kontakt pasivní. Posílejte otci informace, fotografie dítěte, ať vidí, jak roste, co dělá. I když muž neodpovídá a nemá zájem. Stačí několikrát do roka. Napište mu, kdy jdete s dítětem k zápisu a nevyčítejte mu, když tam nepříjde. Pokud posílá výživné, informujte ho o tom, co jste za něj pro dítě pořídila, dejte mu možnost život dítěte aspoň trošku ovlivnit. Může to trvat roky, ale může to nakonec pomoci a stojí to zato.

V této souvislosti mne napadá nekonvenční postup. S nikým jsem ho zatím nekonzultoval, ale domnívám se, že je právně schůdný. Co tak se po vyčerpání všech možných prostředků obrátit na OSPOD, aby v zájmu dítěte nařídil otci návštěvu psychologa-mediátora? Zjistit jeho pohled na věc, jeho potřeby? Co tak pokusit se soudně dosáhnout povinnosti otce se s dítětem stýkat, třeba i jen pouhou hodinu měsíčně pod dozorem psychologa či matky v neutrálním prostředí? Dokázal by muž v takové chvíli říci svému dítěti do očí, že o něj nemá zájem? Hrát by si spolu nemuseli. Ale tu hodinu by ve stejné místnosti otec s dítětem přežít prostě musel. Vnímám to, jako šanci, která nemůže nic pokazit. A kdo ví, třeba by se časem začal na své dítě těšit.

Mezi samoživitelkami je mnoho rozumných a skvělých žen, výborných matek, řada z nich jsou moje kamarádky. Měly smůlu na partnera. Jejich život není lehký. Tyto ženy obdivuji. Zatímco muži po rozvodu o svoje děti mít zájem mohou, ženy musí. Tak nějak to od nich naše nemocná společnost plná předsudků očekává. Je třeba jim pomáhat. Tyto ženy nemají nic společného s těmi, které otcům v kontaktu s dětmi naopak brání. Těmito ženami opovrhuji. I společnost by se měla naučit rozlišovat, kdo zájem dětí poškozuje, a kdo ho skutečně chrání. Ne vždy je to matka, kdo ví, co je pro dítě nejlepší, ne vždy se podle toho chová. Zákony na ochranu práva dětí na oba rodiče již máme. Je třeba je oboustranně využívat. Je třeba pochopit, že existují i muži se skutečným zájmem o výchovu dětí. Všichni bychom zkrátka měli přestat dělat v otázce rodičovství mezi muži a ženami rozdíly. V osobních životech bychom měli mít více rozumu, skromnosti, tolerance, schopnosti odpouštět, smířit se a usmířit se, měli bychom více věřit a doufat, ale méně chtít a očekávat. Vím, že třeba nejsem ten správný příklad, ale aspoň si to uvědomuji. Zkuste to i vy. Zvláště, pokud jste součástí průmyslu, který o našich dětech po rozvodech rozhoduje. Pak bude život nás všech i našich dětí životem lepším.

Apeluji však především na muže, kteří děti mají a nevyužívají možnosti se s nimi stýkat. Zamyslete se, co by jiní muži za tuto možnost dali. Vaše děti nejsou viníkem vašich partnerských nezdarů, ani osobních neúspěchů. Očekávají od vás, že je budete učit a chránit. Projevte o svoje děti zájem. Dlužíte jim to, ony na to čekají a potřebují vás. Zjistíte pak, že tím obdarujete vlastně i sami sebe!

Článek věnuji všem rozumným ženám samoživitelkám, jejichž děti kvůli nezájmu otců ztrácejí svoje tatínky, serverům stridavka.cz, k213.cz, iustin.cz, ligaotcov.sk, striedavka.sk a ostatním, kteří usilují o pozitivní celospolečenskou změnu.