Učme se od bezdomovců, budem to potřebovat

Pochopit bezdomovce kochajícího se paprsky sluníčka není snadné. Sedí si tak v klidu a nic ho nezajímá. Jakoby byl šťastný. Jasně, občas se potřebuje někde umýt a oholit, ale zdá se, že ani to tak často nepotřebuje. Pro nás je bezdomovec člověk z jiného světa, parazit, kterého tolerujeme, a který ví, že nás nesmí obtěžovat, abysme ho ignorovali a tolerovali dál. Závisí na tom jeho přežití. Co si ale myslí on o nás, lidech míjících?

Co se honí hlavou bezdomovci vyvalenému při dopoledním slunci s lahváčem piva na lavičce? Zamysleli jste se nad tím někdy? Nebo prostě patříte mezi tu většinu, která je ignoruje a spíše hlavu při pohledu na ně odvrátí?
Pochopit lhostejného bezdomovce kochajícího se paprsky sluníčka není snadné. Sedí si tak v klidu a nic ho nezajímá. Jakoby byl šťastný. Jasně, občas se potřebuje někde umýt a oholit, ale zdá se, že ani to tak často nepotřebuje. Pro nás je bezdomovec člověk z jiného světa, parazit, kterého tolerujeme, a který ví, že nás nesmí obtěžovat, abysme ho ignorovali a tolerovali dál. Závisí na tom jeho přežití. Co si ale myslí on o nás, lidech míjících?
Většinou kolem bezdomovců spěcháme. Ne proto, že bychom chtěli. Musíme. Jsme v zajetí povinností, z našich tváří se vytrácí každodenní obyčejná radost, nahrazuje je výraz napětí, nervozity a stresu. Snažíme se něco stihnout, zvládnout, zlepšit, zachránit. Děláme to proto, že hledíme do budoucnosti, věříme v lepší zítřky, nechceme rezignovat. Často se stane, že i když něco dokážeme, očekávaná radost se nedostavuje. Kde je štěstí a smysl?
Pochopit bezdomovce není snadné, ale jde to. Pomoci nám v tom mohou ztráty. Ztráty majetku, práce, zdraví, bydlení, blízkých osob, ztráty jistot. Ztráty víry ve spravedlnost, dobro a budoucnost. Bez víry v cokoliv se člověk nemá důvod zvednout, podívat se do budoucnosti, plánovat a vykročit, bojovat. Rezignuje. Jedinou jistotou je bezdomovci přítomnost, jediná radost je možnost prožívat všední okamžiky, kterým si my ostatní ani nevšimneme nebo si jich nevážíme.
Bojím se, že bezdomovců bude přibývat. Lidem se šíří lhostejnost, blbá nálada. Jsme naštvaní na vrchnost, ale nic s tím neuděláme. Jen nadáváme a chudneme. Jsme Češi. Napřed ze sebe necháme udělat bezdomovce, než se konečně probereme a vyhážeme panstvo z oken. Na druhou stranu není od věci zpomalit,  vyměnit víno za vodu, playstation za člověče nezlob se a koženou sedačku za lavičku v parku. Lidé se tak dostanou blíž jeden k druhému a začnou si vážit skutečně důležitých věcí, jako je práce, jídlo, zdraví a láska. A to taky není k zahození. Vždyť už si umíme povídat jen přes Facebook! Proto se učme od bezdomovců. S tím, kam kráčí vývoj v České repubice to budem potřebovat.

Většinou kolem bezdomovců spěcháme. Ne proto, že bychom chtěli. Musíme. Jsme v zajetí povinností, z našich tváří se vytrácí každodenní obyčejná radost, nahrazuje ji výraz napětí, nervozity a stresu. Snažíme se něco stihnout, zvládnout, zlepšit, zachránit. Děláme to proto, že hledíme do budoucnosti, věříme v lepší zítřky, nechceme rezignovat. Často se stane, že i když něco dokážeme, očekávaná radost se nedostavuje. Kde je štěstí a smysl?

Pochopit bezdomovce není snadné, ale jde to. Pomoci nám v tom mohou ztráty. Ztráty majetku, práce, zdraví, bydlení, blízkých osob, ztráty jistot. Ztráty víry ve spravedlnost, dobro a budoucnost. Bez víry v cokoliv se člověk nemá důvod zvednout, podívat se do budoucnosti, plánovat a vykročit, bojovat. Rezignuje. Jedinou jistotou je bezdomovci přítomnost, jediná radost je možnost prožívat všední okamžiky, kterých si my ostatní ani nevšimneme nebo si jich nevážíme.

Bojím se, že bezdomovců bude přibývat. Rozpadají se rodiny, základ společnosti. Morálka je prázdný pojem a spravedlnost, tu rozhodně nenajdeme u soudu. Starosta dávno není vzorem poctivosti. Vyhlídky na zlepšení jsou malé. Komunisté jsou stále u vesla a pokud věkem odcházejí, nahrazují je jejich děti. Lidem se šíří lhostejnost, blbá nálada. Jsme naštvaní na vrchnost, ale nic s tím neuděláme. Jen nadáváme a chudneme. Jsme Češi. Nikdo nechce hodit první kamenem, protože by nás v tom ti ostatní nechali. Napřed ze sebe necháme udělat bezdomovce, než se konečně probereme a vyhážeme panstvo z oken.

Na druhou stranu není od věci zpomalit,  vyměnit víno za vodu, playstation za člověče nezlob se a koženou sedačku za lavičku v parku. Lidé se tak dostanou blíž jeden k druhému a začnou si vážit skutečně důležitých věcí, jako je práce, jídlo, zdraví a láska. A to taky není k zahození. Vždyť už si umíme povídat jen přes Facebook! Proto se učme od bezdomovců. S tím, kam kráčí vývoj v České republice to budem potřebovat.