Střídavka jako pomsta?

Neznám případ, kdy by muž odešel s dětmi z domova, opustil ženu, obvinil ji z domácího násilí, požádal o rozvod, získal děti do výhradní péče a matka usilovala o střídavou péči.

Proto mi dovolte vyjímku, že v článku budu používat výrazů "muž, otec" a ", žena, matka". Domnívám se, že to mám dostatečně statisticky zdůvodněno.  Teoreticky však můžete tyto slova zaměnit, smysl článku zůstane totožný. Osobně mám mezi ženami mnoho přátel, mám je rád a vážím si jich. Nedělám totiž mezi lidmi rozdíly podle barvy pleti ani pohlaví.
Argumentem odpůrců střídavé péče je domění, že střídání postýlek je pro dítě horší, než trvalý život s jedním rodičem. Je již dostatečně prokázáno mnoha studiemi, a vidím i na vlastním příkladě, že to děti snáší dobře a spokojeně. Ovšem tato otázka je složitější a v tomto článku se jí nechci věnovat. Chceme-li totiž hodnotit střídavou péči, musíme ji srovnávat se stavem, který by v rodině panoval, pokud by střídavka nařízena nebyla. A to je velmi obtížné. Dalším z častých argumentů odpůrkyň střídavé péče děti po rozchodu rodičů je, že se otec nikdy předtím o dítě nezajímal a teď najednou, když se žena požádala o rozvod se ženě mstí svým úsilím o střídavou péči. Jinými slovy, jde mu jen o pomstu. Střídavá péče je pro otce způsob, jak se matce pomstít zato, že ho opustila. Zajímavé je, že jsou otcové  ve své snaze o střídavou péči ochotni vynaložit obrovské úsilí, čas i peníze. Touha po pomstě? Nikoliv.
Když muž rozbalí obsílku soudu se žádostí ženy o rozvod, v první chvílí si často pozdě uvědomí, co všechno měl a ztrácí. Následně od kamarádů a právníků zjistí, že by měl ženě ustoupit a dát jí co chce, protože vymahatelnost styku s dítětem nařízeného soudem na 1x za 14 dní je prakticky nulová, takže pokud se žena rozhodne, oni dítě neuvidí celé měsíce či roky. Žádat o svěření dětí do váhradní péče v případě, že žena není asociální narkomanka je pošetilé, naděje na úspěch je nulová. Jedinou šancí, byť nepatrnou, je snaha o získání střídavé péče.
Pokud muž ví, že se žena bude snažit jeho kontakt s dětmi mařit a má-li svoje děti rád, je pro něj střídavá péče při vědomí si stavu české justice a vymahatelnosti rozsudků jediným východiskem. Správný otec ví, že ho jeho děti potřebují, a že z nich bez jeho vllivu na výchovu vyrostou duševně poškození člověk. Ani otčím nenahradí péči milujícího biologického otce.
Touha muže po pomstě ženě? Ne! Motorem je rodičovská láska neskonalé velikosti. Některé ženy to nedokážou pochopit, protože samy takovou lásku nezažily. Tyto ženy často spojuje problematické dětství, nedostatek lásky, pozornosti a sebevědomí v něm.  Neznají tak velký cit proto ani ke svým dětem. I když se navenek zdá, že tyto ženy svoje děti milují, sebe milují víc. Snaží se dohonit čeho se jim v dětství nedostávalo. Na lásku dětí k otci žárlí a chtějí si ji celou urvat jen pro sebe. Proto jsou také schopny bránit otci a dětem v kontaktu, proto to dělají. Kdo v dětsví nepoznal dost lásky, bez ohledu na to, jde-li o muže nebo ženu, nemá předpoklady být dobrým rodičem. Brání-li žena muži v kontaktu s dětmi, mělo by to být důvodem k okamžité změně výchovy, ke svěření dětí otci. Následně by měly sociální pracovnice sledovat, jak se otec o děti stará a zda nedělá stejnou chybu, jako matka, totiž zda dětem nebrání v kontaktu s ní a nepoužívá děti jako zbraň. Děti mají právo na oba rodiče, jejich spory je nezajímají a dobrý rodič to nejen ví, ale také si svůj život podle toho dokáže ve prospěch dětí zařídit a do sporů je netahá.

Proto mi dovolte vyjímku, že v článku budu užívat výrazů "muž, otec" a "žena, matka". Domnívám se, že to mám dostatečně statisticky zdůvodněno.  Teoreticky však můžete tyto slova zaměnit, smysl článku zůstane totožný. Osobně mám mezi ženami mnoho přátel, mám je rád a vážím si jich. Nedělám totiž mezi lidmi rozdíly podle barvy pleti ani pohlaví.

Argumentem odpůrců střídavé péče je mylná domněnka, že střídání postýlek je pro dítě horší, než trvalý život s jedním rodičem. Je již dostatečně prokázáno mnoha studiemi a vidím i na vlastním příkladě, že to děti snáší dobře a spokojeně. Ovšem tato otázka je složitější a v tomto článku se jí nechci věnovat. Chceme-li totiž hodnotit střídavou péči, musíme ji srovnávat se stavem, který by v rodině panoval, pokud by střídavka nařízena nebyla. A to je velmi obtížné a individuální. Dalším z častých argumentů odpůrkyň střídavé péče dětí po rozchodu rodičů je, že se otec nikdy předtím o dítě nezajímal a teď najednou, když žena požádala o rozvod se ženě mstí svým úsilím o střídavou péči. Jinými slovy, jde mu jen o pomstu. Střídavá péče je pro otce způsob, jak se matce pomstít zato, že ho opustila. Zajímavé je, že jsou otcové  ve své snaze o střídavou péči ochotni vynaložit obrovské úsilí, čas i peníze. Touha po pomstě?

Když muž rozbalí obsílku soudu se žádostí ženy o rozvod, v první chvílí si často pozdě uvědomí, co všechno měl a ztrácí. Následně od kamarádů a právníků zjistí, že by měl ženě ustoupit a dát jí co chce, protože vymahatelnost styku s dítětem nařízeného soudem na 1x za 14 dní je prakticky nulová, takže pokud se žena rozhodne, on dítě neuvidí celé měsíce či roky. Žádat o svěření dětí do výhradní péče v případě, že žena není asociální narkomanka je pošetilé, naděje na úspěch je nulová. Jedinou šancí, byť nepatrnou, je snaha o získání střídavé péče.

Pokud muž ví, že se žena bude snažit jeho kontakt s dětmi mařit a má-li svoje děti rád, je pro něj střídavá péče při vědomí si stavu české justice a vymahatelnosti rozsudků jediným východiskem. Správný otec ví, že ho jeho děti potřebují, a že z nich bez jeho vlivu na výchovu vyrostou duševně poznamenaní lidé. Ani otčím nenahradí péči milujícího biologického otce.

Touha muže po pomstě ženě? Ne! Motorem je velká rodičovská láska. Některé ženy samy takovou lásku nezažily. Často je spojuje problematické dětství, nedostatek lásky, pozornosti a sebevědomí v něm.  Neznají tak velký cit a u druhého ho nedokážou pochopit. I když se navenek zdá, že tyto ženy svoje děti milují, sebe milují víc. Snaží se dohonit to, čeho se jim v dětství nedostávalo. Na lásku dětí k otci žárlí a chtějí si ji celou urvat jen pro sebe. Láska dětí je opojná. Proto jsou také schopny bránit otci a dětem v kontaktu, proto to dělají. Domnívají se, že pak budou mít celou lásku dítěte jen pro sebe. Je to sobecká chamtivost a k dětem bezohlednost. Kdo v dětství nepoznal dost lásky, bez ohledu na to, jde-li o muže nebo ženu, nemá předpoklady být dobrým rodičem.

Střídavka jako msta? Kdepak. Byla by moc drahá a náročná. Muži se nemstí. Navíc žena, která dává zájem svůj před zájem dětí už pro muže není přitažlivou. Přestane je zajímat. Chtějí s ní jen normálně vycházet a stejnou měrou, třeba i střídavě vychovávat jejich děti.

Brání-li žena muži v kontaktu s dětmi, mělo by to být důvodem k okamžité změně výchovy, ke svěření dětí otci. Následně impulzem sociálním pracovnicím sledovat, jak se otec o děti stará a zda nedělá stejnou chybu, jako matka, totiž zda dětem nebrání v kontaktu s ní a nepoužívá děti jako zbraň. Děti mají právo na oba rodiče, jejich spory je nezajímají. Dobrý rodič to nejen ví, ale také si svůj život podle toho dokáže ve prospěch dětí zařídit a do sporů je netahá. Tady to končí.

Úsilí muže o střídavou péči není mstou, ale vyústěním obav milujícího otce o budoucnost svých dětí, podporované velkým procentem často nespravedlivých rozsudků opatrovnických soudů a jejich neschopností dodržování rozsudků vymáhat.