Jednu malou pěknou, prosím

Vystupuji na konečné z tramvaje. Svítí krásně sluníčko. Stoupám si sám k otevřenému okénku zmrzlinového stánku.

"Jednu malou, paní", říkám
"Paní nebo slečna?", přidávám
"Paní", odpovídá zmrzlinářka
"Tak je jednu malou, ale pěknou bych chtěl, paní"
"Může být taková?", ptá se zmrzlinářka a podává mi zmrzlinu.
Skláním se do okénka, abych se na zmrzlinářku lépe podíval.
"Ano, přesně taková se mi líbí, je moc pěkná"
Oba se pobaveně usmějem, víme přesně, o čem se mluvilo. Přece o zmrzlině! Není nad to, udělat někomu radost. Zadarmo. Z takových se skládá všední den.

"Jednu malou, paní", říkám.

"Paní nebo slečna?", přidávám.

"Paní", odpovídá zmrzlinářka.

"Tak jednu malou paní, ale pěknou bych chtěl".

"Může být taková?", ptá se zmrzlinářka a podává mi zmrzlinu.

Skláním se do okénka, abych se na drobnou zmrzlinářku lépe podíval.

"Ano, přesně taková se mi líbí, je moc pěkná".

Oba se pobaveně usmějem a zmrzlinářka poděkuje. Víme přesně, o čem se mluvilo. Přece o zmrzlině! A jakou hodnotu má tento článek? Žádnou a velkou. Jak se to vezme. Je nejrychlejší, jaký jsem kdy napsal. Vlastně, napsal ho můj život, osud, náhoda, dnešní den. Nehádejte se a dělejte si radost. Nic to nestojí. Jen pár slov navíc.